Zamilovaná do smrti: Svatba se nikdy nekonala, a přesto Marie nikdy nesvlékla své svatební šaty

Na univerzitě potkala Jakuba – světlovlasého, pozorného, vždy s úsměvem a romantickou duší. Byl to vztah jako z pohádky. Každý jejich společný okamžik byl naplněn citem, důvěrou a společnými plány.

Po roce ji požádal o ruku. Všechno šlo jako po drátkách. Rodiče si rozuměli, přátelé záviděli, šaty byly vybrané – a mezi nimi jedny, které jako by vypadly z Mariina snu.

Závan osudu

Ty šaty měly zvláštní příběh. Prodavačka v salonu prozradila, že je nedávno vrátila nevěsta, které svatba nevyšla. Kamarádky ji varovaly, ale Marie věřila, že její láska je jiná – silná, nezlomná.

Noc před svatbou si šaty oblékla a tančila po pokoji. Ale když pohlédla do zrcadla, zdálo se jí, že na hlavě zahlédla černou stuhu. Přičítala to jen nervozitě.

Očekávání, které se změnilo v děs

Ráno vypadala jako ze žurnálu. Každý, kdo ji spatřil, zatajil dech. Ale Jakub stále nepřijížděl. Minuty se měnily v hodiny, úsměv z tváře mizel. A pak se u dveří objevil mladý policista.

Zpráva byla nemilosrdná. Opilý řidič. Náraz. Smrt na místě.

Marie nespadla. Nevykřikla. Jen se pomalu sesunula k zemi, zakryla si tvář a tiše dýchala. Byl to dech ženy, která právě přišla o všechno.

Pohřeb místo svatby

O tři dny později stála u Jakubovy rakve. Na sobě měla svatební šaty. Vlasy sepnuté černou stuhou. V rukou svírala jejich společnou fotografii. „Promiň… kdybych věděla, nenechala bych tě odejít…“ zašeptala.

A pak už nikdy nepromluvila srdcem.

Rok bez úsměvu

Marie přežívala. Nežila. Lékaři mluvili o depresi. Matka věděla, že její dcera pomalu odchází. Láska, kterou v sobě nosila, nebyla slabá – byla osudová.

Přesně o rok později její srdce přestalo bít. V ruce svírala svatební fotografii. A i když se nikdy nevdala, odešla jako nevěsta – věrná až do posledního dechu.

Existuje láska, kterou tělo neunese? Marie by řekla, že ano.