Žena se vzácnou formou nanismu měří pouze jeden metr. V životě však dosáhla naprosto všeho

Rodiče byli nejprve vyděšení, zejména poté, co se dozvěděli, že šance na přežití nejsou příliš vysoké. Jedinci s tímto onemocněním se často nedožívají ani jednoho roku.

Megan se však dožila dospělosti. Přestože má vážné problémy a potřebuje pomoci s každodenními činnostmi, jako je například hygiena nebo oblékání, celý svůj život se snažila dokázat těm, kteří pochybovali o jejích schopnostech, jak moc se mýlí. Jak dítě tancovala a bruslela, snažila se žít normální a aktivní život. Ve škole však přišly první problémy.

Ostatní děti s ní nerady sedávaly. Ani na střední škole nebyli studenti zvláště příjemnými.

Když však odešla studovat vysokou školu, rozhodla se, že se chce stát učitelkou. Přestože věděla, že to bude obnášet spoustu problémů, byla odhodlána splnit si svůj sen. Okolí se jí vysmívalo, že se chce stát učitelkou a chce inspirovat děti. Jenže Megan opět chtěla všem dokázal, že se mýlí.

„Myslím, že nejhorší je souzení. Když se na mě cizí lidé podívají, nevědí, kdo jsem, vidí jen malého postiženého člověka, ale nevidí to, co stojí za ním. Nedávají mi šanci,“ uvedla Megan, která těžko hledala práci učitelky a na většině pracovních pohovorů byla odmítnuta.

Nakonec však našla školu, která byla ochotna jí konečně dát příležitost dělat to, co nejvíc miluje.

Její studenti jsou vyšší než Megan, ale vždy dětem vysvětlí situaci a není žádný problém. Se svými žáky má vynikající vztah. I s kolegy. „Je to velmi pozitivní osobnost. Skvělý příklad toho, jak se nikdy nevzdávat a nelitovat se. Její životní cesta není snadná, ale má neskutečně pevnou vůli jít si za svým,“ říká jeden z kolegů.