Zlomená Magálová: rok po smrti milovaného syna mluví o vlastním konci

Zkušená herečka popisuje, že právě v ten moment se v ní cosi zlomilo. Všechny jistoty, o které se celý život opírala, se rozplynuly během několika vteřin. A ačkoli se svět kolem ní hýbe dál, ona sama zůstala v čase, který se zastavil tou nejbolestivější zprávou.

Odchod z jeviště a tiché zoufalství

Magálová přiznává, že se po synově smrti nedokázala vrátit na divadelní jeviště. Umělecký svět, který ji provázel celý život, ztratil smysl.

Martin byl pro ni nejen synem, ale i partnerem v rozhovorech, člověkem, s nímž sdílela radosti i všední dny. Právník pracující v Londýně ji často brával na cesty, otevíral jí dveře do světů, které by sama nepoznala. Po jeho odchodu zůstal prostor, který podle ní už nikdy nic nevyplní.

Herečka zdůrazňuje, že lidé kolem ní jsou laskaví a snaží se přinést útěchu. Přesto ví, že skutečnou hloubku jejího utrpení může pochopit jen ten, kdo prošel stejnou ztrátou. „Život běží dál, i když já bych občas chtěla, aby se zastavil,“ přiznává.

Rodina jako světlo, které jen těžko proráží temnotu

Radost jí v posledních měsících přinášejí hlavně vnučky. Sedm dívek, které ji obklopují smíchem, jí nabízí krátké okamžiky světla. Stejně tak věrný pudlík, jenž ji provází na každém kroku.

Nic z toho však podle jejích slov nedokáže zacelit prázdno po člověku, který znamenal víc než jen syna. Stále cítí, že s Martinem odešla i část její duše.

Myšlenky, které by dříve nepřipustila

Magálová přiznává, že dnes funguje spíše ze setrvačnosti. Pracuje, stará se o domácnost, vyřizuje povinnosti – ale skutečná radost se z jejího života vytratila.

A právě v těchto chvílích se přistihuje u otázek, kterým by se dříve vyhnula. Uvažuje, co ji ještě drží na světě, co ji má vést dál, když se opora jejího života vytratila tak náhle. V nitru si představuje, že jednou syna znovu uvidí, a přiznává, že tyto myšlenky přicházejí častěji, než by kdokoli tušil.

Nejde však o touhu učinit nevratný krok, ale o obraz naděje, který jí pomáhá přežít další den. Věřit, že bolest jednou povolí, se pro ni stalo stejně důležité jako dýchat.

Životní lekce, která nemá konec

Herečka dnes otevřeně říká, že svět umí být krutý a že štěstí si občas vybírá nepochopitelné daně. Její každodenní cesta je plná tichých bojů, ze kterých se nahlas svěřuje jen výjimečně.

Přesto se nevzdává. Ví, že její rodina ji potřebuje, a právě vnučky jsou důvodem, proč každé ráno znovu vstane. I když bolest nemizí, učí se s ní žít – krok za krokem, den po dni.