„Zničilas nám manželství!“ volala snacha. Jenže já jsem jen matka, která miluje svého syna

Když Jakubovi byly dva roky, jeho otec odešel. Bez vysvětlení. A já zůstala sama. Noční směny jako zdravotní sestra, druhá práce o víkendech, obědy v krabičkách – jen aby měl vše, co potřeboval. První kolo, první aktovku, první mobil – všechno s láskou a potichu.

A pak mi ho vzala Lucie.

Na první pohled mi nesedla. Příliš upravená, příliš hlasitá, příliš sebevědomá. Když přišla na první setkání, ani se neusmála. V kavárně okřikla číšníka, dezert vyměnila, protože „nevypadal fotogenicky“. Její outfit odhaloval víc, než by člověk chtěl vidět. Ale řekla jsem si: Kuba je šťastný, zkusím ji přijmout.

Jenže po svatbě přišel chlad. Jakub přestal volat. Když jsem telefonovala já, slyšela jsem v pozadí „Zavěs, už s ní nemluv.“ A nejhorší přišlo, když mi jednou sama Lucie zavolala. „Ty nám kazíš manželství. Pleteš se, štveš Jakuba proti mně, nemáš u nás co dělat.“ Křičela. Obviňovala. Já? Matka, která syna držela v náručí, když měl horečku, která ho vodila do školky a čekala ho se svačinou?

Jakub? Mlčel. Jako vždy. Jen zopakoval: „Mám rodinu.“ A já? Nejsem jeho rodina? Jen proto, že jsem ho neporodila do zlaté kolébky?

Bydlí s Lucií. V jejím bytě. Vše je její. On, ticho. Já? Doma sama. V kuchyni dvě talíře, ale jen jeden použitý. Čekám na zavolání. Marně.

Lucie je podle něj zraněná, zažila zklamání. Ale copak to omlouvá nenávist? Nepřátelství? Opravdu musím být vymazaná jen proto, že žena se bojí minulosti?

Nechci peníze. Nechci víkendy s nimi. Chci slyšet, že je v pořádku. Chci vědět, jestli měl dobrou večeři. Jestli ho bolí hlava. Jestli si vzpomene, že existuju.

Pořád doufám. Že zavolá. Ne z povinnosti. Ale proto, že mě má rád. A že pochopí – láska k matce není zrada vůči manželce. Je to základ, ne konkurence.

A já, matka, zůstanu čekat. Protože naděje… je silnější než křik Lucie.