Zpověď babičky Soni: Prala mu, vařila a starala se o něj. Dědictví nechal jenom jeho dětem a je vydědil
V době, kdy jí láska kvetla, paní Soňa ani nepomyslela na to, že ji druhý manžel nechá ve štychu.
Důchodkyně Soňa prozradila šokující detaily, které vyvolaly lavinu komentářů.
Pracovala v manželově soukromé firmě, ale bez smlouvy, proto nárok na důchod nemohla uplatnit. Počítala s tím, že se o ni postará, obchod šel dobře. Když zemřel, nechal jí společný byt a bídný důchod, protože pro něj oficiálně pracovala jen za minimální mzdu. Všechno ostatní, co pro něj neformálně vydělala, dostaly jeho děti z prvního manželství.
Když její manžel odešel do důchodu, paní Soňa říká, že finančně pomohli jeho dětem s pronájmem kancelářských prostor a dalšího bytu, který vlastnili. Po smrti odkázal dětem z prvního manželství všechno: úspory, byt, který pronajímali, prostory pro podnikání, auto, chatu a garáž.
I když dostala byt, ve kterém bydleli a vdovský důchod, cítila se okradená, protože s ním celý život pracovala ve firmě a starala se mu i o dům a teď nemá na to, aby vyžila.
„Všechno nechal dětem, které s ním desítky let nemluvily, a mně nic,“ řekla.
První rozvod
„Narodila jsem se ve Splitu, založila jsem si tam rodinu, porodila dvě děti, syna a dceru. Manželství se stalo nesnesitelným, všechno bylo na mně a manžel vždy, když viděl, že mám dobrou náladu, žárlil. Snažila jsem se být rozvážná. Ale vždy jsem ho prý něčím urazila nebo ignorovala, nikdy jsem nevěděla co je horší. Nakonec jsem dospěla do bodu, kdy to bylo – buď já, moje psychika a fyzické zdraví, nebo odejdu.“ začala svůj příběh paní Soňa (80).
Děti, jak říká, dočasně zůstaly u otce.
„Pracovala jsem v obchodu se suvenýry, příjem nebyl astronomický, ale stačil, protože jsem se přestěhovala do menšího bytu, který jsem zdědila po rodičích, ve kterém byli do té doby nájemníci. Děti chodily na střední školu. Nechtěli měnit své životy, zůstali s tátou v našem velkém bytě, kde měl každý svůj pokoj,“ řekla.
Po roce se paní Soňa – bylo jí tehdy 44 let – seznámila s o devět let starším mužem ze Záhřebu, který ji zcela okouzlil. Byl také rozvedený, dobře situovaný a po půl roce vztahu dala výpověď a odešla k němu bydlet. Založili si soukromou firmu a on jí řekl, že s ním bude pracovat v kanceláři jako sekretářka.
„Nikdy mě nezařadil na výplatní pásku, pomyslela jsem si, nicméně on mi dává peníze, mám, kolik potřebuji. Úklid jsme si nenajali, říkala jsem si, nač platit někomu jinému, když můžu uklízet já.“
„Teď vidím, že to nebylo správné rozhodnutí. Ano, měla jsem trvat na tom, aby mi udělal alespoň smlouvu, takto jsem se cítila méně ceněná a časem jsem souhlasila se vším a na důchod jsem se pořádně nepojistila. Nejprve se mi zdálo všechno v pořádku, i to, že jsem byla v kanceláři pro každého jen teta Soňa, i doma mi všichni říkali jen teta Soňa,“ vysvětlila.
Všechno, co se jí zdálo ze začátku v pořádku, ji léty začalo stále více ovlivňovat.
„Měl takový charakter, že si rád dělal legraci na účet jiných lidí a ještě častěji na můj účet. Komplimenty, které mi dával na veřejnosti, byly zpočátku zábavné, časem byly stále trapnější. Čím byl starší, tím byl mrzutější, nezapomínejte, že byl ode mě mnohem starší. Stěžoval si na všechno, od jídla, které jsem mu podávala, až po mé šediny, ale nad vším jsem přimhouřila oči,“ říká.
„Když moje děti přijely do Záhřebu studovat, nikdo nebyl šťastnější než já. Souhlasil, že jim zaplatí byt, byla jsem mu za to vděčná. Ale pokud mé děti jeho přijaly, ty jeho nepřijaly ani jeho ani mě. Byl nešťastný, protože syn s dcerou s ním sotva mluvili, odkdy se rozvedl a když se dozvěděli o mně, byli k němu ještě horší. Myslím, že jsme byli spolu asi 10 let, když k nám přišli poprvé, bylo to na jeho narozeniny.“
„Musela jsem pro ně připravit oslavu, všechno jsem připravovala tři dny. Předkrm, hlavně jídlo, přílohy, zákusky, vše vybírané, vše jen to nejlepší a nejdražší. Moje děti samozřejmě nepozval. Když přišli, tak mu dali malý dárek, mně nikdy nedonesli ani jednu růži, co můžu říct, ani mě nepozdravili, ale přijali alespoň jeho. Já jsem je v tichosti obsluhovala a oni, jako kdybych tam ani nebyla. Pomyslela jsem si, že je to pro manžela důležité, přežiji tento den. Později jsem zjistila, že svému synovi finančně pomohl s nějakou investicí, a proto syn souhlasil, že přijde. Byla jsem ticho.“
Léta plynou, člověk je schopen desítky let omlouvat činy jiných lidí.
„Když jsme byli ve vztahu asi 15 let, přátelé si nás dobírali, abychom se vzali. Jen aby byl šťastný, souhlasila bych s čímkoli, tak jsme se vzali. Teď vidím, že to chtěl sám Bůh, protože pokud bych Ten papír nepodepsala, dnes bych byla na ulici.“
„Ve skutečnosti, i když mi bylo třicet let, pracovala jsem pro něj, vařila, prala a starala se o něj během roku těžké nemoci před jeho smrtí, i když ho jeho děti do nemocnice nepřišly ani jednou navštívit – vše nechal svým dětem. Mně nechal tento byt, abych neskončila na ulici, ale ani cent navíc. Svým dětem dal kancelář, druhý byt, garáž, auto, chatu a všechny úspory – říká a pokračuje: Nic bych na to neřekla, kdybych s ním většinu z toho, co měl, nevydělala i já. Nevadí, ale nikdy si neodpustím, že jsem si nedala záležet na tom, abych něco z toho, co jsme měli, přepsala na sebe.
Po pohřbu mi zbývalo už jen přežít, jak se dá, než mi přijdou papíry, abych mohla po něm pobírat vdovský minimální důchod. V životě je pro mě nejhorší to, že po jeho smrti jsem si naplno uvědomila, že já a mé děti jsme pro něj nikdy nebyly důležité. Věděl, že to budu mít těžké s tímto důchodem, neboť i on byl na minimální mzdě. Bylo mu to jedno. Byla jsem služka, co si nic víc nezasloužila,“ – řekla smutným hlasem paní Soňa a je přesvědčena, že kdyby nebyli manželé, přišla by i o byt.
„Jeho děti mají velké známosti a já mám tři nemoci a berle, už nemám sílu s nimi bojovat.“ – uzavřela nešťastná žena.
