Ztráta blízkého nás dokáže hluboce ranit. Po těchto slovech si uvědomíte skutečnou hodnotu života!

Hlavou mu proudí stále tatáž věta: „kdyby bylo kdyby…“. Nemá však smysl neustále si ji opakovat. Jasně, že je nám líto, co se stalo. Ani mi nebudeme žít věčně a nevíme, který den je náš poslední. Proto nežijte s hlavou ve smutku a neodhánějte od sebe lidi, které máte rádi. Je jasné, že ztráta milovaného člověka je vždy neočekávaná.

Přinášíme vám pár vyjádření lidí, kteří přišli o své příbuzné a nyní litují, že se k nim nechovali nejlépe.

„Když otec zemřel, nebyl jsem u něj. Dozvěděl jsem se to od matky, která mi zatelefonovala. Byl dlouhodobě nemocný, tak se mi usnadnilo, že alespoň netrpěl dlouho. Ovšem začaly mě těžit vzpomínky na to, že jsem se s ním ani nestihl rozloučit. Vyčítám si to dodnes.“

„Byli jsme v nemocnici, slyšeli jsme, jak všechny přístroje kolem, kde ležel můj otec, pípali. Myslela jsem si, že to jsou nejtěžší momenty mého života. O rakovině, kterou měl můj táta, jsme se dozvěděli teprve před 9 měsíci, akorát že teď jsme už věděli, co čekat. Bolest jsme však cítili všichni.“

„Nedokážu překonat svůj žal. Někdo říká, že časem všechno projde, ale já s tím nesouhlasím. Nedokážu si přiznat, že otec už není mezi námi. A nechci, aby mi někdo řekl, že mám jen přetočit stránku v knize života a jít dál. Takhle to nefunguje.“

„Nezáleží na tom, kým jsem byl předtím, dnes jsem mnohem citlivější, než jsem ztratil svého otce. Pro přátele, kteří zažívají jejich vlastní ztráty, jsem se stal mentorem a také jsem se stal přátelštější vůči cizím lidem. „

Pokud jste pohádáni s vašimi rodiči, udělejte první krok ke smíření, pokud jste dlouho s nimi nemluvili, zavolejte jim nebo je navštivte. Vždyť jaký je to život bez našich milovaných? Zkuste se nad tím zamyslet.

Pokud vás článek zaujal, nezapomeňte jej sdílet se svými přáteli, kteří se možná v takové situaci nacházejí.

zdroj: bajecnezeny.sk