Ztratila jsem svou matku – a přitom ji mám pořád na očích. Jak se vyrovnat s tím, že ten nejbližší člověk už neexistuje?

Mirek – „záchrana“ nebo zhouba?

Nejdřív jen kolega. Pak utajený milenec, později manžel. Ženatý muž, který slíbil, že vše změní. A taky změnil – ale ne k lepšímu. Od chvíle, kdy vkročil do jejich bytu, se jejich vztah začal drolit. Místo upřímných rozhovorů přibylo mlčení, kritika, alkohol. A s každou skleničkou máma mizela hlouběji do cizí podoby.

Kritika místo útěchy, odcizení místo podpory

Z dcery se stala návštěva, přítěž. Její partner byl pro matku „nula“, ona sama „nemožná“. Kde dřív hladila, teď bodala. Převzala tón svého muže, jeho gesta, jeho chlad. A když dcera prosila o návrat té ženy, kterou znala – dostalo se jí jen posměchu.

„Závidíš mi,“ slýchávala. „Tys to nezvládla, tak mi nepřekážej.“

Jak odejít, když duše zůstává?

Přítel požádal o ruku. Nový začátek. A přesto, v srdci bolest. Ne proto, že odchází z domu, ale protože ten dům už dávno ztratil duši. Matka, která ji kdysi držela nad vodou, dnes pije se svým mužem a posílá ji do světa s lhostejností.

Odejít teď znamená nechat mámu napospas člověku, který ji mění. Zůstat – znamená potlačit samu sebe. V každém případě to bolí. A nejvíc bolí vědět, že člověk, kterého milujete nejvíc, se proměnil v někoho, koho už ani nepoznáváte.

„Po její svatbě jsem neztratila matku. Ztratila jsem člověka, kterému jsem věřila nejvíc.“