Mrazivé znamení blížící se smrti: Lékař ze Stanfordu popisuje zvláštní změny, které mohou provázet poslední chvíle života
Většina z nás přemýšlí o tom, co přijde po smrti. Stanfordský profesor a lékař James L. Hallenbeck se rozhodl zkoumat něco jiného – co se odehrává v těle a mysli v posledních hodinách a dnech před smrtí. A jeho zjištění jsou přinejmenším pozoruhodná.
Muž, který se rozhodl studovat umírání
Hallenbeck působí na Stanfordské univerzitě a je autorem řady lékařských publikací, mimo jiné knihy Perspectives on Palliative Care. Jeho odbornou doménou je péče o pacienty na konci života – takzvaná paliativní medicína. Hallenbeck je přesvědčen, že lékaři musí rozumět každému aspektu tohoto období, včetně toho, jak postupně mizí jednotlivé lidské smysly. Jen tak mohou svým pacientům zajistit důstojné a klidné poslední chvíle.
Jako první odchází hlad
Podle Hallenbeckových pozorování je úplně prvním signálem blížící se smrti ztráta chuti k jídlu a pocitu hladu. Tělo jakoby samo rozpozná, že příjem potravy a živin už nebude potřebovat. Fyziologické vysvětlení je prosté: organismus se chystá zastavit své funkce. Někteří odborníci ale dodávají i rozměr psychologický – člověk se přestává zajímat o jídlo, protože se nevědomky připravuje na „další cestu“, ať už ji každý vnímá jakkoli.
Krátce nato mizí i pocit žízně a dehydratace. Rodina nebo ošetřující personál sice mohou nabízet vodu jako gesto péče a útěchy, ale tělo ji v tuto chvíli již fyziologicky nepotřebuje – prostě zpomaluje.
Řeč umlká, i když hlas mohl fungovat
Jedním z nejzáhadnějších jevů, které Hallenbeck popisuje, je ztráta schopnosti mluvit – a to přesto, že hlasový aparát bývá v tuto chvíli stále fyzicky funkční. Mozek jednoduše přestane vysílat potřebné signály. Hallenbeck to interpretuje jako jakési přirozené přerušení komunikace s živým světem. Člověk se uzavírá.
Zrak se zamlžuje, pak přicházejí halucinace
Po ztrátě řeči začíná slábnout i zrak. Okolní svět se stává rozmazaným, světlo slábne. Mnozí umírající v této fázi popisují – nebo dávají najevo – živé a velmi reálně působící vize. Někteří údajně vidí již zemřelé příbuzné, jiní jen barvy nebo světlo, které je táhne vpřed. Zda jde o neurologický jev, nebo o něco víc, věda zatím jednoznačně neodpovídá.
Brzy po zraku mizí i vnímání dotyku. Umírající přestává cítit ruku blízkého člověka, i když ho někdo drží. Fyzický kontakt ale přesto může mít svůj smysl – jako projev přítomnosti a lásky ze strany těch, kdo zůstávají.
Sluch odchází jako poslední
A právě zde přichází to, co Hallenbeck považuje za obzvláště silné zjištění: sluch zůstává nejdéle ze všech smyslů. I člověk, který už nemůže jíst, mluvit, vidět ani cítit dotyk, pravděpodobně stále slyší. Někteří to interpretují tak, že sluch zbývá proto, aby blízcí mohli pronést ta poslední slova, zazpívat píseň nebo se prostě jen tiše přitisknout.
To má praktický dopad: mluvte k umírajícím. I když nereagují, neznamená to, že neslyší.
Hallenbeck zdůrazňuje, že i přes toto rozpoznatelné pořadí mizení smyslů není umírání nikdy úplně stejné. Prožitek je hluboce individuální. Poslední dny bývají ve znamení takzvaného „aktivního umírání“ – rychlého poklesu energie, přibývajícího spánku a postupného uzavírání se do sebe.
Cílem lékařské péče v této fázi není smrt oddálit, ale učinit ji bezpečnou, klidnou a co nejméně plnou strachu – jak pro samotného člověka, tak pro jeho blízké. A právě to je, podle Hallenbecka, jedna z nejdůležitějších věcí, které medicína může nabídnout.
Pozn. redakce: Článek má informační charakter. Jakékoli zdravotní otázky konzultujte se svým lékařem.
Zdroj: ezy.cz
