Před smrtí slíbila dceři, že jí pošle děťátko. Nevěřila jí, dokud se nestalo něco šokujícího!

Ukázalo se, že moje matka je vážně nemocná.

Když mi lékař řekl, že jedinou možností, jak mít dítě, je adopce, zoufala jsem. Myšlenka na výchovu cizích potomků mě děsila. Jsem si jista, že jiné ženy v tom nacházejí uspokojení, ale já ne. Adopci jsem okamžitě zavrhla a věřila jsem, že se možná nakonec stane zázrak. Na chvíli jsme se přestali usilovat o dítě.

Oba jsme byli vyčerpaní. A ukázalo se, že matka byla nemocná. Potřebovala mě víc než kdykoli předtím. Tak jsem se zaměřila na ni. Jelikož rakovina postupovala velmi rychle, chtěla jsem jí dopřát co nejvíce klidu a útěchy. Máma byla střídavě v nemocnici a doma. Byly dny, kdy měla brutální záchvaty a nemohla ani chodit. Lékaři mi nechtěli dát med kolem úst. Na rovinu mi řekli, že máma je téměř na konci sil. Tak jsme se s Patrickem rozhodli vzít ji domů.

Moje máma mi slíbila, že mi pošle dítě

Dokonce i její matka věděla, že se blíží konec. Několik dní před její smrtí jsem seděla u její postele. V jednu chvíli otevřela oči a promluvila. „Máš nějaké přání, než odejdu?“ zeptala se. „Ano! Aby ses uzdravila,” prosila jsem. „Obávám se, že to nemůžu udělat. Máš ještě nějaká přání?” vyzvala mě. „Víš, co si přeji, mami. „Zlatko,“ řekla a vzala mě za ruku.

„Slibuji, že ti ho pošlu, když odejdu.“ Podívala mi přímo do očí. O několik dní později zemřela. V následujících měsících jsem se snažila nalézt smysl svého života. Začala jsem mít depresi. Z toho, že nemůžu mít děti, iz toho, že nemám matku. Byla jsem tak zoufalá, že jsem nakonec řekla ano adopci.

Podali jsme žádost a čekali. Dlouho se nic nedělo. Přestala jsem věřit, že to nakonec vyjde. Ale potom se to stalo. Několik dní před Vánocemi zazvonil telefon. „Máme pro vás zdravou holčičku,“ řekli mi a já jsem se po všech těch letech cítila velmi šťastná. Po vyřizování potřebných dokumentů jsme si pro ni konečně mohli jít. Byla krásná. Měla velké zelené oči a několik světlých vlasů.

Adoptovaná dívka se nápadně podobá své matce

Když jsme listovali v dokumentech, zarazila mě jedna věc. „Natálka má narozeniny v den, kdy zemřela máma. Zvláštní náhoda, že?” Vyslovila jsem směrem k manželovi. „Možná to není náhoda. Slíbila ti to, že?” připomněl mi.

„Máš pravdu. Myslíš, že s tím má něco společného máma?” Zamyslela jsem se. Jak Natálie dospívá, stále více se podobá své babičce. Dnes je z ní tříletá holčička, která vypadá, jako by babičce z oka vypadla. Věřím, že došlo k reinkarnaci a duše mé mámy žije dále v těle mé dcery.

Pokud vás tento příběh zaujal, sdílejte jej nebo nám napište komentář!